Ako vzniká radioprijímač?
Na tomto mieste budeme sústreďovať články a linky na fotografie a filmy, týkajúce sa výroby rádiových prijímačov.
Ak máte nejaké zaujímavé články, filmy alebo fotografie, tak ich pošlite na adresu admin@radiohistoria.sk
Rozhlasový přijímač v pokoji je poměrné jednoduchou věc. Otočí se několika knoflíky někdy víc, někdy méně musí se dávat trochu pozor na anténu a dobrou přípojku k sítí, ale jinak nestojí za to, dělat k vůli takové věci mnoho řečí. Nebo ť to, co máme před sebou, když někdy večer sedíme u přijímače a vylovíme si z éteru buď místní vysilač nebo několik evropských stanic, dlouhou nebo krátkou vlnu, není konečně nic jiného, než jednoduchá skřínka, kterou lze koupiti v každém radioobchodě. A co je zapotřebí k tomu, než taková skříňka funguje — a sice bezvadně funguje — to nás konečně nezajímá. Zaplatíme obchodníkovi a o ostatní nechť se stará technik.
Technik sám však nestačí. V laboratořích Radiotechny, systém Telefunken, je velké oddělení, plné inženýru, kteří se zabývají výhradně prací na našich rozhlasových přijímačích. Propracovává se tu každá maličkost, od prvních předběžných výpočtů až k hotové konstrukci, od předběžné zkoušky každé jednotlivé součástky až ke konečné zkoušce modelu, od zásadního vývoje zapojení až ke konečnému provedení v továrně v Přelouči. V těsné spolupráci s lampovou laboratoří navrhuje inženýr vývojového oddělení své plány, vyměňují se zkušenosti, zkouší se zlepšení, zpracovávají pokyny reproduktorové laboratoře nebo továrny radiolamp. Procházka tímto domem, kde sedí inženýři v mnoha pokojích, počítají a konstruují, nás poučí, jaké obrovské práce je zapotřebí k tomu, než náš malý přijímač — jehož dobrá kvalita jest pro nás samozřejmostí — docílí své dnešní výkonnosti.
V kreslírně se řadí na papír myšlenky inženýrů vývojového oddělení; krok za krokem zpracovávají je odborníci, až jich lze použíti za základ konstrukce. Ku podivu, jaké zdánlivě nicotné maličkosti tu musí býti přesně propočítány, propracovány, znovu a znovu měněny, až konečně jsou hotovy výkresy velkého přijímače, které mohou býti postoupeny továrně.
Než se však vypracují konečné výkresy, provádí se v četných laboratořích celá řada měření. Trochu podivné laboratoře, neboť to, co vidíme, jsou ohromné klece. Dvojitá mříž z husté drátěné sítě uzavírá místnost, ve které se zkouší a měří. Jen tak je možno pracovati zcela blízko u sebe s mnoha přístroji na různých vlnách, aniž by jeden druhý rušil. V každé kleci stojí měrný vysilač, jímž zpracovává inženýr ve všech směrech vývojový přístroj. Zde se zkouší model pro novou konstrukci superhetu a srovnává provedení pro střídavý proud s provedením universálním. Tam se opět měří selektivita a citlivost pro určité zapojení.
V jiné kleci se zkouší nízkofrekvenční část přijímače, novodlobé odstranění skreslení regulace hlasitosti atd. Ve zvláště chráněné místnosti, která má místo drátěné síté dvojitý pancíř z měděného plechu, provádí se velmi přesná měření skreslení.
Avšak i jednotlivé součástky, z nichž se sestavují modely a později hotové aparáty, podrobí se pečlivé zkoušce. Speciálními stroji se měří tlumivky a cívky, jejich samoindukce a tlumení a hodnoty se zakresluji do diagramů. V další místnosti kontrolují se zkušební vysilače samotné.
Základní přístroje pro tyto práce se cejchují a seřizují tak, že jsou bezvadnými spolehlivými pomůckami pro praktické zkoušky teoreticky vypočtených návrhů.
Snad nikde se nenajde tak cílevědomá a jednotná linie, jako zde, shrnující práci všech možných pracovních odvětví bezdrátové techniky a elektroakustiky. Této jednotné linii děkují přístroje systému Telefunken za svojí vysokou úroveň, spolehlivost a příslovečnou jistotu v provozu.
Vše, co vypočítá inženýr u psacího stolu a zjistí ve své měřící kleci, stane se v laboratoři Radiotechny skutečností.
Velká dílna zhotovuje vývojové a tovární modely. Na nich dá se ihned zjistit, jak dalece se hodí pro praksi. Vzorkový přístroj lze ihned ve všech směrech, nejen technicky, nýbrž i továrně vyzkoušet a zlepšit. A tato zlepšení, k nimž se dospívá mnohdy nekonečnými opravami přes těžké a zdlouhavé překážky, někdy i pokusy, které úplné selhou, lze počítati za největší část práce takové laboratoře.
Po úplném vývoji přijde přijímač do předváděcí místnosti, která je po stránce akustické a elektrické úplně bezvadná, kde je výsledek všech prací proměněn ve skutečnost. Byl-li měrný vysilač s počátku základnou všech zkoušek, musí nyní pomocí stíněné antény zasáhnouti přijímač každá, ať sebe vzdálenější rozhlasová vlna, takže přístroj může ukázat, co dokáže. Zde se vyzkouší i ten přijímač, který přijde z továrny a na kterém byly objeveny nedostatky, které lze třeba ještě zlepšiti nebo odstraniti. Všechny chyby, které kdokoliv na kterémkoliv aparátu našel a ohlásil, zapíšou se přesné do kartotéky. Tak jest zde opět spojení mezi vědeckou prací, technickým vývojem a praktickou zkouškou. V laboratoři se zpracovávají nejen výsledky měření a odborných zkoušek, nýbrž také zkušenosti, které získal s aparátem obchodník a posluchač rozhlasu. K tomuto účelu dostane každý nový model po propracování v laboratoři inženýr, který s ním jede na cesty a vyzkouší jej v nejrůznějších místech ČSR. K této zkoušce se zvolí místa, jichž podmínky příjmu jsou známy, zvláště taková, kde jsou tyto podmínky velmi nepříznivé, např. silná interference několika sousedních vysilačů, malé intensity elektromagnetického pole, neb příliš velký vliv místního vysilače. Teprve po příznivých zkouškách v četných místech státu může opustiti přijímač laboratoř.
Z tohoto stručného nástinu vidno, že v takovémto domě práce se musíme opět a opět obdivovati tomu, co dokáží v tichosti naši technici. Pro nás je to pouze otočení několika knoflíků, abychom si z některého kouta světa přikouzlili tóny do svého domova. Avšak i maličkosti, které nám snad ještě vadí a ještě větši pohodlí, které bychom si přáli, jsou zde v rozhlasové laboratoři předmětem denní práce, úkoly, na jichž rozřešení pracuje mnoho bystrých hlav od rána do pozdního večera, které badají, tvoří a pokračují.
Prevzaté z Radioamatér, 2/1937.
Dokumenty :: Články
Vytvorené: 24.10.2009