Několik slov o sběratelství. Ing. M.Beran, 1991

Ing. M.Beran, 1991

[Tento článok je úvodným článkom ku sade servisných návodov, ktoré spracoval a spísal Ing. Miroslav Beran v rokoch 1991 až 2000. Poznámka www.radiohistoria.sk]

Sběratelství je snad stejně staré, jako lidstvo samo. Zpočátku k tomu vedly pohnutky čistě existenční. Člověk shromaždoval nejrůznější přemety, potřebné ke svému životu, shromažďoval je pro případ krajní nouze. Tak sbíral nejrůznější plodiny, sušil maso ulovených zvířat, sbíral nejrůznější materiály pro výrobu zbraní či stavbu příbytku. Postupně se tak u člověka vyvinul shromažďovací pud, který postupem doby měnil svou dimensi, své po slaní.

Sběratelství v dnešním slova smyslu se objevuje již ve starověku. Především se sbíraly umělecké předměty /obrazy, sochy, šperky/, což si mohly dovolit jen majetné vrstvy obyvatelstva. Zde již nejde o shromažďování z důvodu tesauračních či ryze existenčních, ale víceméně pro zábavu, pro potěšení sběratelovo. Tak, jak se vyvíjela lidská společnost, objevuje se problém využití volného času i u nejširších vrstev obyvatelstva. Lidé se začínají zabývat mimoprofesními činnostmi, jako je sport, lidová tvořivost, hudba a v neposlední řadě sběratelstvím nejrůznějších předmětu či přírodnin.

Tak se vyvinuly nejoblíbenější sběratelské obory dneška, k nimž patří především filatelie, filumenie, filokartie, numismatiky, zbraně chladné í palné, militária, starožitnosti, keramika, porcelán atd. Z přírodnin pak minerály, brouci, motýli a pod. Některé sběratelské obory mají i širší vědeckopopularisační význam. Např. numismatika povýšila na pomocnou vědu historickou. Obdobně i filatelie napomáhá svými výzkumy a objevy obecné historii, především však historii poštovnictví. V poslední době, na přelomu padesátých a šedesátých let, se kromě mechanických gramofonů, polyfonů, fonografů, telefonů a telegrafů začínají sbírati historické rozhlasové přijímače a vše, co s tím souvisí.

Je zajímavé, že sběratelství je doménou mužské části populace, kdežto ženy se touto činností zabývají zcela sporadicky. Jistě je to způsobeno i tím, že muži mají relativně více volného času, než ženy, jejichž hlavním životním posláním je výchova nových generací. Jsou zde však i velké psychogenetické rozdíly mezi mužem a ženou. Zatímco ženy jsou bytosti veskrze universálního založení, muži tíhnou ke specialisaci. Jejich vnitřní potřeba vyniknout je specialisací přímo podmíněna. A není-li jim to v dostateční míře umožněno v jejich profesi, podvědomě hledají oblast, kde by své latentní schopnosti mohli v plné šíři uplatnit a rozvinout. A právě sféra různých koníčků je tou hledanou oblastí.

Vidíme tedy zanícené radioamatéry, amatérské speleology, chovatele, pěstitele, fotografy, rybáře, nimrody, sportovce, umělce a v neposlední řadě sběratele všeho druhu. Mnohdy hloubkou svých vědomostí, znalostmi a schopnostmi převyšují i profesionály daného oboru. Namátkou jen připomeňme, že to byli právě radioamatéři, kteří dokázali praktický význam krátkých vln pro radiové soojení na velké vzdálenosti navzdory tvrzení tehdejších odborníků, kteří krátkým vlnám nepřikládali význam skoro žádný.

Z tohoto širšího pohledu na oblast hobby - koníčků vyplývá i jejich důležitost nejen ve společenském dění, ale i v osobním životě jednotlivců. Cílené kladné využití volného času nejen pomáhá odstraňovat negativní jevy ve společnosti kriminalitu, úpadek mravnosti a etiky, ale přináší i vnitřní uspokojení a všestranný rozvoj osobnosti. V neposlední řadě přispívá i k rozvoji nejrůznějších oborů lidské činnosti a tím i ke kvalitativně vyšší úrovni celé lidské společnosti.

Neméně významná, je i emotivní stránka věci. Jistě mi dá každý sběratel i jakýkoliv jiný koníčkář zapravdu, kolik vzrušení, vnitřního uspokojení ba přímo pocitu štěstí při své činnosti prožívá. To se bezesporu kladně odráží v kvalitě emocí, eskalujících až k jistému stupni euforie. Přispívá to výzamným způsobem k vyrovnanosti osobnosti, pomáhá to k odreagování se po vyčerpávající práci v zaměstnání a k překonávání strázní života vůbec.

Naskýtá se velmi důležitá otázka, kdy s koníčky začít. Domnívám se, že nejpříhodnějším věkem jsou školní léta. Kdo z nás již v tomto věku nepodlehl různým sběratelským vášním, modelářství, sportu atd. ? Mnohdy koníčky v tomto věku napomáhají při pozdějším rozhodování se při volbě povolání. Tyto mimoprofesní aktivity by nás měly provázet po celý život. Mýlí se ten, kdo se jim hodlá věnovat až v důchodovém věku, kdy teprve bude mít na ně dostatek volného času. To už je ale příliš pozdě. Člověk si během produktivního věku vytvořil určitý životní stereotyp, který se v pozdějším věku jen velmi těžko mění. I ztráta životní energie, životního elánu, se zde negativně projevuje. Kdo nepropadl nějakému koníčku již mnohem dříve, když byl na vrcholu svých fyzických i duševních sil, těžko mu propadne ve stáří. Ovšemže ke své škodě.

Sběratelství je tedy jedním z mnoha druhů mimoprofesníeh aktivit. V žádném případě nelze sběratelství považovat za projev infantility ve zralém věku. A snad právě tam je jeho působení na osobnost člověka nezastupitelné! Ani to není projev podivínství či sklonu k hráčičkaření. Zde bych apeloval na manželky sběratelů, aby se je snažily pochopit, či jejich činnost alespoň tolerovaly. Manželé - sběratelé jim za to budou dozajista povděčni. Rozhodně je sběratelství mnohem užitečnější náplní volného času, než vysedávání po hospodách, mnohdy v pochybné společnosti.

Sběratelé se regrutují z nejširší škály profesí. Sběratelé jsou lidé jak s vysokoškolským, tak i se základním vzděláním. Jsou mezi nimi technici, ekonomové, umělci, filosofové, dělníci, řemeslníci všech profesí, rolníci, lékaři, právníci, zkrátka lidé nejrůznějších profesí a zaměření. Je zde sice jisté nebezpečí, že slabší povahy mohou propadnout sběratelské vášni až přespříliš intensivně, na úkor rodinného života, ale to jsou jen vzácné výjimky.

Sbírání historických rozhlasových přijímačů

Je to poměrně mladý sběratelský obor, vzniklý zhruba před třicety léty. K jeho vzniku jistě nemalou měrou při spěla přílišné pretechnisovanosti současného života. Od strohých předmětu spotřební elektroniky, unifikovaného bytového zařízení a dalších nenápaditých předmětu denního užívání se lidé ve stále větší míře zajímají o předměty starožitné i tzv. předměty staré, mezi něž patří mimo jiné i rozhlasové přijímače z dvacátých a třicátých let. Přitahují je svým výtvarným zpracováním a mnohdy i originálním technickým řešením. Stařičké přijímače vypovídají nejen o technickém umu našich předku, ale i o jejich výtvarném vkusu a nekomformním vztahu k neživým věcem, jimž jakoby vdechli kus svého života i ducha té doby.

Sběratel nejen přístroje shromažďuje, ale snaží se je uvést do původního provozuschopného stavu. Vyžaduje to od něj mnoho hodin usilovné práce, než je přístroj zcela renovován. Je to však práce radostná, na jejímž konci stojí nablýskaný přijímač, plné provozuschopný, zdobící jeho sbírku. Sběratel musí nutně ovládat řadu řemesel: Práci a dřevem včetně jeho povrchové úpravy, práce zámečnické, natěračské, lakýrnické, musí umět odlévat chybějící či poškozené součástky, /zejména knoflíky a stupnicové rámečky/. V neposlední řadě musí ovládat v potřebné míře radiotechniku a umít ji prakticky aplikovat. Tato různorodost prací, potřebných dovedností a vědomostí jistě též velkou měrou přispívá k oblibě tohoto sběratelského oboru.

Objevuje se zde řada dosud ne zcela vyřešených otázek. Z čistě dokumentárně historického hlediska by měl být přijímač zachován ve zcela původním stavu, nadto plně. provozuschopný při zachování původních technických parametrů. To však jez ryze technických příčin prakticky nemožné. Stárnutím součástek dochází k tak velkým změnám v jejich funkci, že bezvadné fungování přístroje je v naprosté většině případu zcela vyloučeno. Nezbývá tedy, než se rozhodnout: Bud zachovat přístroj ve zcela původním, originálním stavu, i když nefungujícím, nebo citlivě přistoupit k jeho renovaci, což se neobejde bez řady zásahu do jeho konstrukce, přitom by mělo být samozřejmou zásadou, že přístroj bude osazen původními součástkami včetně elektronek, knoflíku, zadní stěny, brokátu a pod. Zpravidla to znamená získat několik přístrojů stejného typu, abychom z nich mohli zrekonstruovat přístroj jediný, zcela originální. Bohužel některé součástky nelze použít bez jejich částečné či úplné rekonstrukce. Týká se to především kondensátorů, ale i některých dalších součástek /potenciometrů, transformátorů a pod./.

Zastánci prvého přístupu se ovšem musí spokojit s tím, že budou mít ve sbírce přijímače sice zcela originální, avšak nepříliš vzhledné a hlavně nefungující. Ani s tou úplnou originali tou to nebude tak snadné. Získat přístroj, který nebyl během svého, mnohdy dlouhého života ani jedenkrát opravován, je velice nepravděpodobné, nefunkčnost či špatná funkce přijímače bude stejně v rozporu s historicko dokumentárním hlediskem, neboť nebude dávat kvalifikovanou představu o tom, jaký vlastně výkon přístroje původně byl.

Podívejme se na příbuzný sběratelský obor - sběratele moto či autoveteránu. Ještě jsem neslyšel, že by si někdo budoval sbírku ze strojů sice zcela originálních /plná originalita je. zde stejně ilusorní, jako u rozhlasových přijímačů/, avšak nefunkčních. Naopak zde vidíme snahu uvést stroj do chodu v celé jeho původní kráse a síle. I techická musea se o to snaží. Je evšem pochopitelné, že při renovaci všechny chybějící součástky budou nahrazeny součástkami původními a teprve při nemožnosti jejich získání se vyrobí podle původní dokumentace. Ta je zátím pře sběratele rádií nedostižným snem /i když se již v zahraničí začínají vyrábět staré typy elektronek podle původní dokumentace/.

Instalace sbírky

Při instalaci či úpravě sbírky rozhlasových přijímačů bude především záležet na prostorových možnostech sběratele. V rodinném domku se obvykle najde volná místnost pro sbírku, případná je zde možnost adaptace nebytových prostor /půd, sklepu, garáží/. V horší situaci se nachází obyvatel panelovéhe bytu. Tam volného prostoru nebývá nasbyt a je proto nutné sbírku do bytového interiéru citlivě vkomponovat. Přístroje by měly být umístěny na policích s vhodnou povrchovou úpravou a to tak, aby měly kolem sebe dostatek volného prostoru. Přílišná nahuštěnost nevypadá dobře, spíše pak sbírka připomíná obchodnický sklad. V žádném případě však přístroje nepokládáme na sobě, což by bylo krajně neestetické a mohlo by dojít k poškození přístrojů.

Vystavené přijímače můžeme opatřit malými štítky, připevněnými pod přístroji na polici, na kterých je uveden název a typ přijímače. Na část štítku, zasunutou pod přístroj můžeme dále uvést další podrobnosti, jako osazení přístroje, rok výroby, poznámky o renovaci, a pod. Máme-li však sbírku instalovanou přímo v bytě /ne tedy v samostatné místnosti/, nevypadají viditelné štítky příliš pěkně, pak je lepší příslušný štítek zasunout celý pod přijímač, aby sice nebyl vidět, ale byl přitom poruce.

Co vše sbíráme?

Především rozhlasové přijímače. Adjektivum historický je zde poněkud nadnesené, neboť oproti klasickým starožitnostem jsou i ty nejstarší přijímače poměrně mladé /max. 80 let/. K přijímačům řadíme nejen ty nejjednodušší /krystalky, jednolampovky/, ale všechny ostatní včetně těch největších a nejsložitějších /např. Telefunken Big - Ben, Philips 990A a pod./. Kromě přijímačů sbíráme i samostatné reproduktory /skřínkové, diskové , hvězdicové, trubkové/, ale i anodové zdroje, odlaďovače, zesilovače, gramorádia, dobová měřidla i měřicí přístroje. Sbírku přijímačů zpestří i mechanické či elektrické gramofony, staré telefony, lékařské přístroje, telegrafy a pod. Ovšem dominantními sbírkovými předměty by měly být rozhlasové přijímače.

Přijímačů bylo od jejich vzniku vyrobeno na celém světě nepřeberné množství typů. Není proto v silách jednotlivého sběratele zkompletovat jejich ucelenou sbírku. Musíme si tedy podle svých /především prostorových/ možností stanovit předem rozsah sbírky, a to bud v časových či typových mantinelech. Většina sběratelů se zajímá především o přijímače nejstarší, z údobí let dvacátých a první poloviny let třicátých. Pozdější přijímače se sbírají, málo nebo vůbec ne. Z těch novějších dáváme přednost přijímačům luxusním, a neobvyklým způsobem provedení /se stupnici, ve formě mapy, s jednoknoflíkovým ovládáním, motorovým laděním apod./, nebo s neobvyklým zapojením. Jinak novější přístroje se vyznačují přílišnou stereotypčností jak co do vzhledu, tak co do zapojení /standartní superhety/. Ovšem i taková sbírka poválečných přijímačů Tesla má své opodstatnění i půvab. Ukazuje kus historie naší poválečné výroby. Zejména mladší sběratelé by neměli tuto sběratelskou oblast opomíjet. Dnes je ještě těchto přijímačů mezi lidmi dostatek, avšak za několik málo desítek let již nebude tak snadné sbírku přijímačů Tesla zkompletisovat.

Někteří sběratelé se specialisují jen na výrobky jedné firmy /převážně Philips či Telefunken/, jiní na výrobky americké, anglické či na přístroje vojenské /tzv. inkuranty/. Někomu učarovaly tzv. kapličky pro svůj starosvětstý vzhled. Jiný nedá dopustit na stařičké allkoncerty nejen tovární, ale i amatérské výroby. Ty jsou ukázkou vyspělosti a dovednosti tehdejších amatérů, kteří se svými konstrukcemi mnohdy stali inspirátory pro mnohé světové firmy.

Nedílnou součásti sbírek historických rozhlasových přijímačů by se měla stát i dobová odborná literatura všeho druhu, jako jsou tovární prospekty, knihy schémat, radioamatérské časopisy /Radioamatér, Čsl. Rádiosvět, Rádiolaboratoř KNN a pod/, katalogy elektronek a ostatních součástek, různých rádiotechnických příruček a pod. /viz seznam literatury na konci příručky/. Ovšemže tuto literaturu pouze neshromažďujeme, nýbrž ji pozorně čteme, studujeme a prak tisky využíváme, najdeme v ní mnoho neocenitelného poučení pro svou sběratelskou činnost.

Sdružováni sběratelů

Tak jako v jiných sběratelských oborech /zejména ve filatelii, numismatice a pod./ vzniká potřeba vzájemných kontaktů mezi sběrateli. Sdělovat si zkušenosti z praktieké sběratelské činnosti , pomáhat si radou i skutkem, umožňovat výměnu sbírkových předmětů - to jsou hlavní atributy sdružování sběratelů. Zhruba v polovině osmdesátých let /1984/ se sběratelé historických rozhlasových přijímačů sdružují v sekci sdělovací techniky v rámci Kruhu přátel Technického muzea v Brně zásluhou Ing. Josefa Čejky, CSc spolu s doc. M.Krejčíkem, pracovníků tohoto muzea. V roce 1986 měla sekce cca 30 členů, pro jejichž potřebu byla vydávána Radiohlídka jakožto interní informační zpravodaj sekce. Nyní má sekce přes 60 členů.
V roce 1987 vzniká v Pardubicích Historický pardubický rádio klub, který se později /na přelomu osmdesátých a devadesátých let/ přeměnil na Historický radioklub československý /HRČS/ s působností celostátní. V září roku 1988 z iniciativy PhDr. Františka Peřiny a pod jeho redakcí začíná vycházet v samizdatovém vydání /cca 30 kusů/ Radiojournal - revue pro příznivce historické radiotechniky. Dosud vyšlo 8 čísel /poslední v červnu 1991/. Od č. 7 je Radiojournal /RJ/ vydáván HRČS /šéfredaktor PhDr. Fr. Peřina, zástupce Ivan Marek/.

V roce 1990 byl též vydán první adresář sběratelů historických rozhlasových přijímačů, který sestavil PhDr. Fr. Peřina. Zahruje celkem 106 sběratelů. Skutečný počet sběratelů je však vyšší, neboť někteří sběratelé at. nepřáli byt v adresáři uvedeni, případně se dosud s ostatními sběrateli nezkontaktovali, odhad je cca 150 sběratelů v celé naší republice.

Sběratelova dílna.

Jek již bylo řečeno výše, větěina sběratelů získané přístroje renovuje. K tomu je ovšem třeba určitého minimálního vybavení renovátorské dílny.

Pro práce mechanického rázu potřebujeme předevěím dobrý zámečnický svěrák, ruční /příp. i stolní/ vrtačku /nejlépe elektrickou/, pilku na kov, pilku na dřevo, lupenkářakou pilku, sadu šroubováků, pilníků, matkových klíčů, /zejména trubkových/, závitníků, závitnic /oček/, různé kleště, nůžky na pleeh i na papír, dobrý nůž a pod.

Pro práce elektrotechnické pak potřebujeme kleště s kulatými čelistmi, štípací klestě, pistolovou palečku, klempířskou páječku elektrickou /stačí o příkonu 150W/, fázovou zkoušečku, různý elektroinstalační materiál /isolační tkánici, spojovací drát, bužírky - zejména textilní a pod./.

Pro vlastní rádio technickou činnost budeme především potřebovat dobrý universální měřicí přístroj tovární výroby pro měření napětí, proudů a odporu. Zde se vlastní /domácí/ výroba nevyplácí. Z technického hlediska by to nebyl problém, takové měřidlo si vyrobit, ale problémy by nastaly s opatřováním si potřebných přesných součástek s dlouhodobou spolehlivosti a stálosti, Dalším nepostradatelným /továrním/ přístrojem bude wattmetr, který nám bude konat neocenitelné služby. Údaje o příkonu zkoušeného /renovovaného/ přijímače nám mnoho napoví o jeho stavu, event. o chybách v jeho funkci. Příkon nikdy neměříme střídavým ampérmetrem, dospěli bychom k chybným výsledkům.

Dalšími velmi užitečnými přístroji v naší renovátorské dílně budou měřiče kapacit, indukčností, malých odporů a pod. Též velmi potřebné jsou vf a nf generátory, zkoušeče elektronek a osciloskopy. Mnohé z těchto užitečných přístrojů si můžeme vyrobit vlastními silami, což nás přijde nepoměrně levněji, než kdybychoom si opatřovali přístroje tovární. Přitom lze dosáhnout potřebných vlastností, pro naše účely zcela postačující. Návody na mnohé z nieh jsou uvedeny ve druhé části této příručky.

Vlastní prostorové uspořádání dílny závisí především na našich prostorových možnostech. Ideálem je samostatná místnost, ale takových šťastlivců mezi sběrateli bude zřejmě pomálu. Ale 1 ve velmi stísněných poměrech se dá docílit dobrých výsledků. Zde bude záviset hlavně na důvtipu a šikovnosti sběratele. V neposlední řadě i na toleranci našeho životního partnera.

Neměli bychom zapomínat na nejpotřebnější literaturu, kterou bychom měli mít v dílně stále poruče. Týká se to především katalog elektronek, knih, schémat, servisních návodů a pod.

Renovace přijímačů

Renovací zde rozumíme uvedení přijímače do zcela původního /originálního/ a plné funkčního stavu. Rozhodně zde nepřipadá v úvahu renovace v širším slova smyslu, zahrnující i částečnou či úplnou modernisaci přijímače. Tím bychom značně snížili jak historickou, tak sběratelskou hodnotu renovovaného přístroje.

Renovaci začínáme předběžnou kontrolou přijímače a jeho čistěním. Je-li přístroj kompletní, s dobrou přívodní šňůrou, osazen všemi /přeměřenými/ elektronkami, můžeme ho krátce připojit přes wattmetr k síti a přesvědčit se o jeho případné funkci. Je-li příkon příliš malý, pravděpodobně bude přerušen napájecí řetězec anodového proudu. Je-li naopak příkon vyšší, než je předepsaný /max. o 30%/, pak budou na vině filtrační či vazební kondensátory /s příliš velkým svodem/. Jestliže příkon bude ještě vyšší, pak přístroj ihned vypneme, než dojde k jeho úplnému zničení. Závada bude buď ve vadném síťovém transformátoru , nebo v probitém filtračním kondensátoru. Obdobně postupujeme u přístrojů, bateriových, kde kontrolujeme jak žhavicí, tak anodový proud z příslušnýeh zdrojů.

Rozabírání přístroje provádíme s rozvahou, abychom přístroj nepoškodili. Zapisujeme jednotlivá kroky demontáže, poznamenáváme si spoje, které jsme museli rozpojit. Čištění provádíme s citem, abychom některé choulostivé součástky či spoje nepoškodili. Zejména otevřené cívkové soupravy s vlasovými přívody cívek čistíme s velkou pečlivostí, abychom vývody neutrhli, obvykle se omezíme na pouhé vyfoukání /např. pumpičkou na kolo/.

Šasí přístroje zbavíme hrubých nečistot štětcem a vyfoukáme. Je-li šasi silné zkorodované, osmirkujeme ho a nakonservuje-me ho vaselinou. Případně ho předtím ošetříme tzv. suchým odrezovačem. Potom šasi očistíme hadříkem a štětcem, namočeným v Diavě /leštěnce na nábytek/. Nedoporučuje se šasi barvit /stříbřit/, aby nebyla porušena původnost přístroje. Pokud bylo šasi původně niklované či kadmiované, můžeme ho dát po demontáži všech součástek a spojů znovu pokovovat. Je to vsak velmi pracné, u některých přístrojů prakticky nemožné. Bylo-li šasi původně barveno, můžeme no příslušnou barvou natřít či nastříkat.

Bakelitové skříňky stačí obvykle omýt teplou mýdlovou vodou a osprchovat. Suchou skříňku pak vyleštíme Diavou. Praskliny předtím slepíme epoxidovým lepidlem, chybějící části odlijeme vhodně namíchanou a tónovanou pryskyřicí či Dentakrylem. Případně opravenou skříňku přestříkáme příslušnou barvou, což však provádíme jen v krajním případě.

Dřevěné skříňky stačí rovněž omýt a vysušit, pokud jsou zachovalé. Jestliže je povrch skříňky značně zdevastován, zbytky původního laku či barvy oškrábeme ocelovou planžetou, eventuelně ještě jemně přebrousíme. Potom povrch znovu namoříme a nastříkáme bezbarvým lakem na dřevo /u starších přístrojů raději lakem pololesklým/. Barvené skříňky nemoříme, ale hned přestříkneme barvou příslušného odstínu. Vždy se snažíme zachovat původní vzhled skříně. Jestliže je hrubě porušeno dýhováni, pak nezbývá, než skříňku předýhovat, což však vyžaduje značné zkušenosti v tomto oboru.

Brokát, či jinou dekorační látku, pokud je znečištěna, též vyčistíme. Jestliže je přilepena klihem či jiným ve vodě rozpustným lepidlem, doporučuje se tento postup; Látku čistíme po obou stranách plochým štětcem, namáčeným v saponátové pěně. Jakmile zpozorujeme, že klih začíná povolovat, ihned čistění přerušíme, látku rychle osprchujeme a vysušíme fénem. Jeli látka přilepena vodovzdorným lepidlem /zpravidla u bakelitovýeb skříněk/, nebezpečí odlepení látky při čištění téměř nehrozí, silné poškozenou látku raději nahradíme novou, stejného druhu, anebo to nejvíce původní látce podobnou. Kousek původní textilie si uschováme pro dokumentační účely.

Zadní stěnu též očistíme, případně opravíme. Chybí-li, vyrobíme stěnu náhradní podle vypůjčeného originálu. Někdy je to práce dosti obtížná /velký počet otvoru, potisk/, zejméma u stěn kovových. V každém případě se snažíme sehnat stěnu původní.

Knoflíky též řádně vyčistíme a vyleštíme Diavou. Chybějící knoflíky, pokud se je nám nepodaří sehnat, odlijeme z Dentakry-lu či epoxidu dle originálu. Technologie výroby forem a odlévání je podrobně popsána Ing. Ed. Pavlíkem /viz seznam literatury na konci příručky/. Dosti často bývají původní knoflíky vyměněny za jiné, modernější. Vždy se však snažíme přístroj opatřit jen knoflíky původními, originálními či replikmi. Mnohdy nastávají potíže při snímání knoflíků. Zarezatělé červíky se snažíme nejdříve uvolnit nakapáním petroleje či Diavy, případně je odvrtat. Mnohdy nezbývá, než knoflík rozdrtit. K tomu se však uchylujeme jen v krajním případě, anebo máme-li dostatek knoflíku náhradních /pochopitelně původních, originálních/.

Reproduktor též vyjmeme ze skříně a velmi opatrně vyčistíme /vyfoukáme/. Natrženou membránu slepíme /podlepíme z obou stran hedvábným papírem příslušného barevného odstínu/. I silně poškozenou membránu lze uspokojivě opravit; Chybějící části vystřihneme ze silnějšího /pijavého/ papíru, vložíme na příslušné místo a podlepíme z obou stran hedvábným papírem. Tímto způsobem lze opravit membrány až z polovice plochy chybějící.
Přerušené budící vinuti se můžeme pokusit svařit připojením na řiditelný zdroj ss napětí 0 - 2000V. Pokud se to tímto způsobem nepodaří, nezbývá, než cívku převinout, pokud se dá systém snadno rozebrat. Jinak reproduktor vyměníme za bezchybný, stejného typu a provedení. V krajním případě použijeme reproduktor co nejvíce podobný původnímu. Stejným způsobem, jako přerušené budicí vinutí se můžeme pokusit svařit vinutí u magnetických reproduktoru.

Transformátory sítové, nízkofrekvenční, budicí či výstupní nebývají často poškozeny. Spíše bývají již vyměněny za nepůvodní, náhradní. Vždy se však snažíme získat transformátor původní, event. poškozený opravit, převinout /viz statě o transformátorech/. Dosti často bývají vadné filtrační tlumivky nahrazeny
filtračním odporem, což je však jen prozatímní řešení /na filtračním odboru vzniká větší úbytek anodového napětí, nadto jeho filtrační účinek je menší, než tomu jeu tlumivky, což se projeví zvýšenou hladinou zbytkového brumu/. Přerušené anodové vinutí stejně jako vinuti tlumivek se můžeme pokusit svařit ss proudem.

Stupnice kotoučové či válcové bývají obvykle vyrobeny z celuloidu, výjimečné i stupnice obdélníkové, jmenné /jako např. u přijímačů Telefunken Trio Koncert, Gala Koncert, Grand Koncert/. Jejich čištění nečiní obtíží, dají se snadno /po demontáži/ omýt mýdlovou vodou bez nebezpečí smytí popisu. Pokud je popis částečná smazán /vydřen stupnicovým ukazatelem/, můžeme no dokreslit tuší a pak stupnici přestříknout Pragosorbem /lak na fotografie, k dostáni v prodejnách FOTO/, U číslicových stupnic můžeme též vyrobit náhradni stupnici pečlivým narýsováním na papír šamoa /béžové zbarvený/ tuší, nebo použijeme vhodného Propisotu.

Horší to bývá se stupnisemi skleněnými, se jmenným popisem. Ten bývá často proveden vodorozpustnou barvou, takže takové stupnice nelze omývat vodou. Lícovou stranu /bez popisu/ můžeme vyčistit vlhkým hadříkem, kdežto rubovou stranu čistíme nasucho za mírného roseni dechem. Též je možno rychle opláchnout vlažnou vodou a prsty /velmi lehce/ setřít nečistoty. Vyžaduje to však velkého citu a zkušeností. Potom stupnici necháme okapat a ve vodorovné poloze popisem nahoru necháme uschnout. Skleněné stupnice je možno okopírovat /i barevně/ na příslušném kopírovacím stroji na průhlednou folii a tu pak vložit mezi dvě tenká skla.

Krabicové /svitkové/ kondensátory mívají, téměř vždy nepřípu pustní zvod nebo jsou již probité. Pokud nejsou tzv. těsného provedení /hermeticky uzavřené, vývody zatatavenými ve skleněných průchodkách/, dostane se časem dovnitř vzdušná vlhkost, čímž se značně zhorší svod kondensátoru. Jak se totiž přijímač při provozu zahřívá, vytlačují se zbytky vzduchu z netkaného kondensátoru ven. Naopak při vychládání přijímače /při jeho vypnutí/ se vzduch znovu do kondensátoru nasává, pochopitělně i se vzdušnou vlhkosti. Tomu nelze zabránit jinak, než hermetickým provedením kondensátoru, což však se vyskytuje až u přístrojů poměrně mladých /vesměs poválečných, ev. u inkurantu z období druhé světové války/.

Vadné krabicové kondensátory rekonstruujeme. U většiny z nich lze poměrně snadno uvolnit krycí destičku z isolantu, opatřenou zpravidla pájecími kontakty /očky/. Vnitřek krabice bývá navrchu zalit asfaltovou hmotou, pod kterou je záliv parafinový či vaselinový. Odstraníme-li šroubovákem či nožem vrchní asfaltovou vrstvu, pak se podaří ve většině případu svitky uvolnit /např. pomocí dobré vývrtky/. Jinak bychom museli krabici v troubě nahřát, až se zalévaci hmota částečně roztaví. U vétšiny krabicových kondensátoru Philips, které bývají nerozebíratelneho provedení nezbývá, než dno krabice otevřít otvíračem konzerv. Po skončené rekonstrukci nemusíme dno znovu připevňovat, nebo i krabice bude stejně dnem k šasi připevněna, takže do krabice vidět nebude.

Do prázdné krabice vkládáme kondensátory nové, náhradní. Máme-li krabicové kondensátory těsného provedení, které se do původni krabice vejdou, dáváme jim přednost před malými kondensátory elektrolytickými. Tyto elektrolyty /např. typu TE993 na 450 V/ dáváme pouze jako náhradu za kondensátory filtrační v obvodech anodového proudu. Nedoporučuji je dávat jako náhradu za kondensátory, filtrující předpětí za velkými odpory, anebo blokující stínící, mřížky elektronek. Zde použijeme pouze kvalitní kondensátory svitkové, nejlépe styroflexové.

Vadné válcové svitkové kondensátory rovněž zbavíme původního obsahu a dovnitř trubice pak vsuneme nový asfaltový kondensátor , nejlépe opět styroflexový. Znovu zalijeme příslušnou hmotou, nebo opatříme průchodkami z černé tvrdé gumy. Tato úprava jek nerozeznání od původního zálivu a navíc eventuální další pozdější rekonatrukce kondensátoru je pak nepoměrně snazší.

Vadné elektrolytické kondensátory /samozřejmě původní, originálního provedení/ opatrné vespod roznýtujeme, vnitřek nahradíme kondensátorem novým /moderního provedení mnohem menších rozměrů/ a opět okraje zalisujeme. Tak zůstane zachován původní vzhled kondensátoru při jeho bezvadné funkci.

Co se kapacity nahrazovanýeh filtračních kondensátorů týče, dodržujeme původní hodnoty. Nikdy nedáváme kondensátory s vyšší kapacitou, i když by to a hlediska snížení zbytkového brumu bylo účelné. Větší filtrační kapacity by však ovlivnily hodnoty anodových napětí i proudů, což by mohlo nepříznivě ovlivnit původní funkci přístroje.

Pokud hodnoty původních kondensátorů neznáme /původní kondensátor má nečitelný popis či vůbec/, ani nemáme schéma přístroje, pak vycházíme z hodnot, u podobnýeh přístrojů běžných. Hapř. krabicové filtrační kondensátory v anodovém zdroji mívají kapacitu od 2 do 4 uF, výjimečně víece. V tom případě blokovací kondensátory všech druhů mívají kapacitu řádově 1 uF /0,5uF až 2 uF/. Jestliže bylo použito v anodovém zdroji filtračníeh kondensátorů elektrolytických, které mívají kapacitu v rozmezí 16 až 32 uF /výjimečně méně, 4 - 8 uF/, pak kapacity blokovacích kondensátorů bývají podstatně menší, řádově 0,1 uF /50 nF až 0,3 uF/. Pokud se nám později podaří získat schéma přístroje, hodnoty náhradních kondensátorů překontrolujeme.

Potenciometry a reostaty patří k nejporuchovějším součástkám vůbec. Mívají přerušenou či vydřenou odporovou dráhu, vadný kontakt běžce s odporovou dráhou /chrastění/, nefungující spražený síťový či jiný vypínač. Pokud u hmotových potenciometrů je dráha pouze vydřená a ne přerušená, zkusíme vhodným zprohýbáním běžce změnit poněkud poloměr jeho dráhy, Čímž se běžec bude dotýkat dosud nevydřené zóny odporové dráhy. U méně vydřených čí znečištěných potenciometrů stačí dráhu vyčistit Diavou. Podstatné zlepšení funkce bývá však bohužel jen dočasné.

Přerušené vinutí u drátových potenciometrů či reostatů nelze běžným způsobem spájet /museli bychom ho svařit, což v amatérských podmínkách je těžko proveditelné/. Nezbývá, než celý potenciometr či reostat rozebrat, odporový pásek vyjmout a převinout příslušným odporovým drátkem. Nemáme-li jej, pokusíme se původní drát odvinout až k přerušenému místu a přerušené konce po očištění svázat obyčejným uzlíkem. Ten pak zakápnout epoxidovým či podobným lepidlem /dle J. Stránského/.

Vadné odpory nahrazujeme zásadně původními typy. U velkých drátových odporů s přerušeným vinutím se můžeme pokusit o opravu obdobným způsobem, jako u drátových potenciometrů. Případně vložíme dovnitř vadného odporu odpor nový, který se tam obvykle snadno vejde, aniž by došlo k nepřípustnému přehřátí takto upraveného odporu. Horší to bude s tzv. kordelovými odpory, které jsou vinuty vlasovým drátkem na šňůrce z textilních vláken. Obvykle bývá odporový drátek utržen hned u zesíleného konce /vývodu/, ovšem ani v tomto případe není oprava snadná.

Síťové a jiné vypínače, vlnové a jiné přepínače bývají též velmi poruchové. Některé typy páčkovýeh vypínačů či přepínačů se dají poměrně snadno rozebrat a vyčistit, u některých je nutno před jejich rozebráním opatrně odvrtat spojovací duté nýtky. Vlnové přepínače vždy řádně vyčistíme, zejména spínací kontakty. Nejdříve benzinem /příp. acetonem - ale pozor na snadno rozpustné umělé hmoty/ rozpustíme a smyjeme mastné nečistoty, potom kontakty potřeme Diavou /např. injekční stříkačkou/, spínací kontakty nikdy nečistíme smirkovým plátnem, ani je neobrušujeme nožem či pilníčkem. To můžeme provést jen u silně vypálených kontaktu, kde již původní platinová či podobná vrstva kontaktu je stejně nenávratná zničena.

Co se elektronek týče, sanžíme se vždy renovovaný přístroj osadit původními předepsanými typy . Pouze provisorně použijeme elektronek ekvivalentních /viz katalogy elektronek/, žádný ekvivalent však není zcela identický s elektronkou původní. Zejména to platí o elektronkách Tungsram u přijímačů této značky. U nožičkových elektronek bývá dosti častou závadou zkorodované spojení vývodního drátku s příslušnou nožičkou. Tato závadu nejlépe odstraníme tak, že nejdříve odstraníme cín z konce nožičky, aby přívodní drátek byl obnažen. Jemným spirálovým vrtáčkem dutinku pročistíme a znovu za pomocí dostatečného množství kalafuny a cínu proletujeme.

Pokud má elektronka utrženou čepičku i a přívodním drátkem, nejdříve se pokusíme trojhranným pilníčkem po obvodu zátavu vybrousi mělkou drážku a kleštičkami opatrně konec zátavu oddrolit. Pozor však, abychom neodštípli zátav celý, čímž by nám do elektronky vnikl vzduch a elektronka by tak byla zcela zničena. Na vyčnívající konec drátku přiletujeme kousek tenkého drátku, který potom prostrčíme otvorem v čepičce /ten předem vyvrtáme/. Čepičku nejdříve přilepíme vhodným lepidlem /epoxidovým, nebo i Chemoprénem 25/ a teprve po zaschnutí drátek připájíme. U celokovových válcových čepiček je vhodné vyvrtat ještě jeden otvor zboku, aby měl kudy odcházet přehřátý vzduch při pájeni.. Ten by nám jinak znesnadňoval vlastní pájení.

Některá starší provedení jinak vcelku běžných elektronek se velmi těžko shání. Např. u přijímače Philips 2514 jsou použity elektronky E442 a E415 v čtyřnožíčkovém provedení patice, přičemž katody jsou vyvedeny na postranní šroubek. V takovém případě se pokusíme o výměnu původní pěti nožičkové patice za patici čtyřnožíčkovou s postranním šroubkem. V žádném případě přístroj nepřesoklováváme, ani původní sokl neopatrujeme pátou dutinkou. Pokud je v přístroji dostatek místa, můžeme při dočasném použití elektronky s jinou paticí použít tzv. soklovou redukci. Tu vyrobíme tak, že k původní patici /např. z vadné elektronky/ vhodným způsobem připevníme sokl pro elektronku náhradní.
Dokumenty :: Články, Dokumenty :: Poradenstvo
Vytvorené: 16.1.2009